Kaplického návrh nemám potřebu jednoznačně známkovat.
Extravagancí, kterou mi imponuje, mne zároveň odrazuje. Mám slabou prostorovou představivost, a tak nevím, zda se mi bude na Letné líbit. (Jen si říkám, že je škoda, že nebude nová Národní knihovna – samozřejmě jiná, než ta Kaplického - na místě dnešního monstrózního Palladia na Náměstí republiky, tohoto dalšího chrámu konzumu, který zcela zbytečně vyrostl v historickém centru Prahy.)
Je nesporné, že významné veřejné stavby, jakými jsou knihovny, divadla, koncertní haly, ale i sportovní stadiony mají zásadně spoluurčovat architektonický názor doby a mají v sobě nést progresivní prvky.
Jen si nejsem jist, zda se musí nutně proměňovat v okázalé pomníky své doby. A tak mi asi zůstane milejší a sympatičtější nová, decentně elegantní Národní technická knihovna, která se začala stavět v Dejvicích, aniž by měla potřebu vyvolávat tak obrovský mediální a emocionální přetlak.
Neboť o tomto přetlaku chci v případě Národní knihovny hlavně mluvit.
Od svého počátku to byl projekt, který se těšil velké mediální pozornosti. Nepochybně právem. Novou Národní knihovnu nutně potřebujeme. Dalo se ovšem očekávat, že čím progresivnější bude architektonický návrh, tím bouřlivější nad ním bude debata. A že ta debata nebude jen debatou odborníků, ale že do ní vstoupí se svým názorem i veřejnost a politici bylo nasnadě. Upírat politikům právo na názor dost dobře v tomto případě nejde.
A tak se směsí sympatií a mírných rozpaků sleduji, jak se do boje za Kaplického Národní knihovnu pustila i činohra Národního divadla.
A ta bojovat umí, když se rozhodne. A bojuje ráda. Moje sympatie vzbuzuje jejich hrdý občanský postoj, mírné rozpaky pak to, že mají potřebu ho demonstrativně nasazovat právě v tomto případě. Tomu by totiž myslím více slušela cesta diskursu.
I na jevišti, jak mí kolegové dobře vědí, je třeba velkými gesty šetřit. A to hlavně v konverzačkách, které jsou divadelní obdobou ve své podstatě bohulibých demokratických měšťanských debat, ke kterým patří i ta současná nad podobou a umístěním Národní knihovny.
Byl bych totiž nerad, aby nás zlatavá záře blobu tak oslepila, že zapomeneme se přijít postavit 10. listopadu, v den výročí Křišťálové noci, do Maiselovy ulice. (Pokud se do té doby nepodaří magistrátním úředníkům a našim soudcům nastartovat povadlý imunitní systém blahobytné demokracie západního typu.)
Jen tak se postavit a stát. Nic neříkat. Neb tohle téma není v žánru konverzačky.
Ondřej Černý , ředitel Národního divadla